„Bylo to od tebe tak hezké, žes dal Zarcovi ty peníze, aby mohl Pekkalovou trochu pohostit…, zlatíčko…“
„To sis spletla.“
„Nespletla.“
„Spletla. Půjčil mi v kině, neměl jsem drobné a pak jsem to rozměnil…“
„Zrovna on ti půjčil, zlato?“ Dobře věděla, že její milý lže.
„Jo. Asi jo. Už si to nepamatuju.“
„Ty se mi nalžeš, zlatíčko, že?“
„Co kdyby ses nevyptávala?“
„Bez otázek já nemůžu existovat.“
„To už vím.“
„Neříkej.“
„Stejně to byla legrace, jak se v té cukrárně objevil kocour a skočil našemu nejdražšímu kolegovi na klín, co?“ zeptal se škodolibě.
„Snad se z toho chudáček vzpamatuje.“ Dotyčná oběť kocourova už žila v domnění, že ji kocour záměrně pronásleduje. Jsou ale kocouři tak zlomyslní? „A miláčku… bolí tě to ještě…? Ano? No vidíš, já jsem ti přece říkala, abys …“
***
Hermiona otevřela dveře svého bytu a rozhlédla se. Z rohu chodby právě přicházel Siriusův nepřítel. Kocour. „Tak konečně jsi tady…“ Rozevřela dveře o trochu víc, aby se návštěvník mohl do bytu pohodlně dostat. Kocour se kolem ní protáhl, zlehka se jí přitom otřel o nohy a suverénně se vypravil ke křeslu u krbu. Jakoby po téhle trase nekráčel poprvé.
„Mňau,“ konstatoval čtyřnožec.
Hermiona mezitím zamkla dveře. „Snad by ses už mohl proměnit, drahoušku,“ mínila Hermiona. „Co myslíš? Rozhodně bys měl, kdyby jenom proto, že budeš muset jíst příborem…“
A během pěti vteřin jste na tom křesle mohli zaznamenat nového uživatele. Z kocoura, který tak ničil Siriusovy nervy, se vyklubal jeden zvěromág. „Potkal jsem ho zas,“ pochlubil se Hermionin návštěvník pyšně. „Honil mě přes dvě patra…“
„Že tě to baví, takhle ho zlobit. Jste horší než vaši studenti… úplně dětinští.“
„To ON je dětinskej,“ bránil se dotčeně Hermionin milý.
Hermiona zakroutila nad jeho zatvrzelostí hlavou.
„Víš, co nechápu? Proč na mě nepoužije hůlku?“ podivoval se.
„Asi proto, že by to bylo nesportovní, miláčku.“
„Nebo má strach z tebe… Perzekuce kocourů by se ti nelíbila.“
„Ani perzekuce profesorů,“ dodala Hermiona.
„To mám štěstí.“
„To máš.“
„A taky, že tě mám.“
„Počkej… mám tady pro tebe večeři.“
„Hmmm… na tu teď ale vůbec nemám chuť…“
Rány na dveře… „Herm, já vím, že seš doma…“ vstupu do Hermionina bytu se domáhal Sirius.
„Otevři… jinak nám nedá pokoj,“ povzdechl si Hermionin první host a proměnil se zase na obřího kocoura. Lehl si na kobereček u krbu, ke Křivonožkovi. S tím se snášel docela dobře. Křivonožka už poznal, kde je jeho místo.
„Zase mi utekl,“ ohlásil vztekle Sirius, jenom co se dostal dovnitř. A zůstal zírat na kobereček, kde odpočívali už dva kocouři a vyhřívali se v teple Hermionina krbu.
„Kdo?“
„Přece on!“ ukázal Sirius na svého oblíbence. „Ty ho tady přechováváš?“ Tázal se, jako by u ní objevil obzvlášť zatvrzelého válečného zločince, který se z nedostatku jiného zaměstnání přeorientoval na výrobu heroinu a obchod s otroky.
„Je to jenom kocourek, Siriusi.“
„Kocourek!… Kazí mi všecky sportovní akce…“
„Jenom si hraje… máte ho ignorovat. Aspoň je to větší zábava.“
„Čí je, nevíš?“ vyptával se Sirius podezřívavě, jako by myslel, že jde o Voldemortova domácího mazlíčka.
„Nevím, asi nějakého studenta, kterej se k němu bojí přiznat, když jsi proti němu tak zaujatej.“
„Já jsem proti tomu zvířeti spravedlivě zaujatej. Je to BESTIE.“ Bestie na koberci se slastně protáhla, jakoby právě byla nečekaně pochválena.
„Není, je to DRAHOUŠEK. Podívej, jak si rozumí s Křivonožkou…“
„S Křivonožkou!“ odtušil pobouřeně Sirius. „To je to samý v bleděmodrým,“ usmál se potom. „Taky raubíř.“
„Ale má tě rád. A tenhle… ten si s tebou jenom hraje, že zlatíčko,“ obrátila se Hermiona na hostujícího kocoura.
„Mňau?“ podivil se ten nesnesitelný tvor, jako by právě přestal rozumět lidské řeči. Jako by Siriuse rád neměl. Jistě, pořád ho zlobí, ale byla přesvědčena, že by rychle obrátil, kdyby se někdo pokusil Siriusovi zkřivit vlas.
„Přesně tak,“ potvrdila s pohledem na kocoura, který se hned pečlivě naježil.
„Hermiono, myslíš, že byste mi se Severusem s tou kočkou … pomohli?“
„Proč?“ tázala se Hermiona podezřívavě.
„Že bych ho odnesl hodně daleko od Bradavic… a tam ho nechal.“ Sirius se dobře bavil. „Nejlíp do Zapovězeného lesa.“
„Třeba je nějakého studenta…“
„No a kdyby ne?“
„Já tohle nepodporuju. A profesora Snapea se zeptej sám.“
„Není doma.“
„Není u Nevilla? Ukazujou si spolu každou chvíli nějaký kytky.“
„Kytky? S Nevillem?“ zaklepal si Sirius na hlavu.
„No kytky,“ pravila Hermiona trpělivě. „Přece víš… Neville pěstuje zpěvavý kaktusy, je to rarita… a pan profesor má pocit, aspoň to prý tvrdí, že by to byl prima koníček… tak se chodí radit…“
„Radit?“
„Radit … a co?“
„ON se radí s Nevillem?!“
„No.“
„To jak se Neville tak bál, tak Severus chtěl řešit kaktusy?“ vyptával se Sirius nevěřícně.
„Jo. Má je prý už tři… říkal Neville. A chtěl si sehnat další, ale teď jaký… no a Neville se v tom perfektně vyzná…“
„No na to jak se Neville děsil…“
„Že? Já jsem mu to říkala… a vidíš, jak si  teď rozumějí…“
„Mňňaaauu,“ zaprotestoval kocour, co si nerozuměl se Siriusem.
„Moc si spolu rozumějí,“ zopakovala Hermiona kocourovi natruc a dodala: „Třeba má Neville taky rád sasanky…“
„Co?“ divil se Sirius.
„Ale nic, to mě jenom tak napadlo…“
„Co je té kočce?“
Kocour, který měl svůj byt jinde, se právě postavil a ježil hřbet ještě víc než kdykoli během Siriusovy dnešní návštěvy. Patrně se jeho záliby Nevillovým nepodobaly.
„A co za písničky Sev ty kaktusy učí?“ rozchechtal se Sirius. „Smuteční pochody?“
***
„Stýskalo se ti po mně?“
„Kde ses tady vzal, drahoušku?“ vyptávala se Hermiona potěšeně.
„Chtěl jsem se přesvědčit, jestli se máš dobře…“ Ty jeho výmluvy, usmívala se v duchu. Jak by se doma neměla dobře… přece jediné, co jí tady chybělo, byl on. A teď už jí nechybělo ani to…
„Hm… zůstaneš tady? Na chvíli?“
Přemlouvat se její milý nedal. To by mu ani nebylo podobné. Veškeré utajování přestávalo být životně důležité, když mohl k ní...
„Tak jsem se těšila, až budeme zase spolu…“
„Hmmmm,“ udělal na ni, ale potom se mu už konverzovat nechtělo.
Ráno je probudil něčí výkřik. Její maminka se opírala o rám dveří a vypadala na omdlení.
„Mami…“
„Dobré ráno,“ pravil zdvořile Hermionin společník, ale podrobněji se nevyjádřil. Nevypadal na to, že by se mu v konverzaci s její matkou chtělo pokračovat …
Jako první se vzpamatovala Hermiona. „Tys nás ale překvapila… to je Severus, mami. Severus Snape, můj kolega. Učí lektvary, víš?“
Její matka kývla. „Přijďte pak na snídani,“ vyzvala je a ustrašeně si Severuse prohlížela. A Severus si pokrývku cudně přitáhl až po bradu.
S úsměvem si na vzpomněla návštěvu kina. Faux-pas na jevišti. Jemu že by se nic tak trapného nikdy nestalo? Ti dva byli aspoň oblečení… „Sevi, sejdeme dolů na snídani, ale až se dáme trochu do pořádku. Naši s tebou jistě budou chtít mluvit.“
Maminka mezitím čiperně uprchla. Patrně informovat druhého rodiče.
„Musím tam?“ zeptal se Severus neochotně. Jistě je přesvědčen, že to nejlepší, co by měli udělat, je přemístit se urychleně do Bradavic. Tam mudlové nemůžou.
„Jistěže. Budou mít spousty dotazů, zlato.“
Severus se zatvářil zoufale. Přesně to je přece jeho důvodem pro okamžité opuštění domácnosti rodiny Grangerových.
„To se ale nedá nic dělat,“ byla nemilosrdná. „Kdybys tady neusnul, tak tě u mě maminka nepřistihla, zlatíčko. Tady to máš.“
„Hm…“ tak i únava se mu vyčítá. Jak asi neměl být unavený?
***
„Tak jak se vám líbil?“ zeptala se Hermiona. Doufala, že rodiče nebudou mít proti Severusovi zásadních námitek.
„No… bylo to překvapení… to sis ho nemohla přivést… normálně…?“
„Navštívil mě až večer. A pak tu zůstal.“ Severus se bez ní nedokázal obejít a i když se odmítl nechat představit jejím rodičům, nechtěl ji postrádat ani jedinou noc. No a ráno se neprobudil včas, nebylo divu…
„Ale… no uznej, to jsou způsoby.“
„Mami, on… on prostě chtěl být se mnou, tak přišel, není zvyklej, být beze mě… poslední dobou…“
„Takže… dobře…já to prostě ale nechápu, jaktože spolu chodíte? Byl to snad tvůj profesor? Snad ne už tehdy …?“
„Ne, to ne… on… počkal si, až jsem nastoupila jako profesorka formulí, do promoce nikdy nic neudělal… a mě by to nenapadlo, že by chtěl… tedy ne tak brzo. Jenomže po pár dnech, co jsem nastoupila, mě pozval na večeři a já byla strašně překvapená… Ale stejně, myslím, že bych se do něj zamilovala sama, kdybych s ním chvíli byla ve škole… jako jeho kolegyně…“
„Dokud jsi studovala, nikdy si nic …?
„…nedovolil? Ne. Choval se úplně normálně… no tedy byl hodnější, ale to na všechny. Co bylo po Voldemortovi…“ I když… možná byl na ni přece jenom ještě o něco hodnější než na ty ostatní… v těch pár hodinách, co měli po Voldemortově porážce, ji ustavičně nasupen dával ostatním za vzor… nikdy s nikým spokojený, jenom nad jejími výtvory neustále ve vytržení…
„A … byl smrtijed.“
„Většinu času se za smrtijeda jenom vydával… doopravdy byl smrtijedem pár měsíců, ale co se dověděl přesně, co jsou zač… řekl to Albusovi a začal pracovat proti nim… je hrdina. Má Merlinův řád prvního stupně. Nevíš vůbec, jak si ho kouzelníci váží, co se to všechno dostalo na veřejnost. Dokonce … nabídli mu funkci ministra kouzel, říkal Albus, ale on to odmítl.“ A to s děsem. Politika, to tak, prskal prý její drahoušek. Taky se jí později svěřil, že se radši chtěl na plný úvazek věnovat jejímu svedení. Vlastnímu životu, ne politikaření na ministerstvu. Klidně to prý přenechá Arthurovi. Plány, ty mu tedy vyšly…
„Tak… já nevím… nespěchali jste ale moc?“
„S čím ? Ty myslíš…? Tak daleko zase tak dlouho nejsme… on … do ničeho mě nenutil a … byl moc trpělivý. Moc ohleduplný, nemusíš si s tím dělat starosti.“
***
Tehdy končil srpen a ona byla v Bradavicích teprve prvních pár dní. Tedy prvních pár dní coby zaměstnanec školy. Seděla u jezera na dece. Pěkně na sluníčku. Snažila se duševně připravit na to, že od září bude učit. Jak to jenom její kolegové kdy mohli zvládnout? Obávala se, že si bude muset najít jiné místo. Ředitel ji sice přemluvil, ale to chudák nevěděl, co dělá. A ona taky ne. Ach jo.
„HMMM,“ ozvalo se zničehonic.
„Pane,“ vypískla. Tyčil se nad ní totiž profesor Snape, její kolega…
„Slečno Grangerová… nešla byste se mnou dnes do Hogsmead?“
„Já? Cože? Proč?“ začínala propadat panice. Měla pocit, že ničemu nerozumí. Že něco důležitého přeslechla. Takové pocity mívala skoro ve všech hodinách lektvarů, ač byla dokonale připravená…
„Nčři,“ dodal profesor nesrozumitelně.
„Prosím?“
„Na večeři. Vás zvu.“
Zírala. Nečekala by, že ji on kdy pozve na večeři. Myslela, že na ně nezve nikoho. Tedy… nepřemýšlela o tom, jestli a koho si profesor zve na večeře. Pokud by o tom přemýšlela, potom by nejspíš dospěla k závěru, že s jinými lidmi večeřívá výhradně z donucení. A najednou tu stojí a žádá si její společnosti... a je to vůbec on?
„Pane…“    
„Severusi,“ řekl naléhavým tónem.
Byla jako v Jiříkově vidění.
„Chci s vámi na večeři. Půjdete?“ tvářil se tak prosebně.
„Proč… Severusi?“
„Protože… moc bych s vámi chtěl trávit hodně času…“ Byl v rozpacích.
„Ale proč?“ páčila z kolegy ukrutně. Najednou se ho přestala bát.
„Protože tě miluju.“
Kdyby neseděla, asi by omdlela.
Omluvně, ba provinile se na ni usmál, jako by jí jeho prohlášení ubližovalo. Připadalo jí, že musí mít halucinace. On se na ni usmál. On jí řekl, že ji miluje. Ne že by se k ní už dlouho nechoval překvapivě zdvořile. Na své poměry tedy určitě… Už když ji učil a co bylo po Voldemortovi… byl jiný, to ano, ale takové přiznání od něj nečekala. A nejenom vyznání takového obsahu, ale tak nenadálé a přímočaré, tak… netypické pro Zmijozel.
„Půjdete?“
Byla v takovém šoku, že souhlasila. Toho dne ho nemilovala, i když ho obdivovala snad nejvíc ze svých kolegů. Nebyla to láska na první pohled v jejím a jistě ani v jeho případě, ale začala ho milovat. Rychle. Stačilo pár hodin, které spolu strávili. Opravdu spolu. Nechápala, jakto že to k němu necítila už předtím. Zdálo se skoro nemožné, že to sama nevěděla od samého začátku. Doháněli ztracený čas.
Co nemohla pochopit, byla ta jeho diskrétnost. Přehnaná. Její drahý tvrdošíjně trval na tom, že svůj vztah musejí přísně utajit. Nechce, aby se mezi ně ostatní pletli. A ona si nesmí zkazit reputaci. Smála se mu, jak by si prý asi zkazila reputaci vztahem s nositelem Merlinova řádu prvního stupně. Severus někdy mívá šílené nápady. Hlupáček.
***
„Miláčku? Je ti něco?“
„Nic,“ odbyl ji a zatvářil se zarputile. „NIC mi není.“
„Taková hloupost,“ zlobila se. „Ty se mě nazlobíš.“
„Jenom jsem to zkusil, no.“ Mračil se popuzeně. „NIC se nestalo.“
Její drahý se pokusil přeskočit v podobě kocoura ze stromu na strom, to jistě aby na ni udělal dojem, je jak dítě… a nedoskočil, jak potřeboval. Tak trochu si narazil nohu. Při dopadu na zem. A teď se snaží předstírat, že se nezranil. Vůbec ho to nebolí, jak jinak, jak by ho pád z takové výšky vůbec mohl bolet?
„Že můžeš být tak lehkomyslný, mohl sis zlámat vaz, broučku.“
Severus jenom ledabyle mávl hůlkou a nohu si vyspravil. „Už je to skoro dobrý,“ zavrčel na ni, jako by myslel, že si snad z toho jeho vrčení něco dělá.
„Opravdu?“ prohlížela si ho nedůvěřivě. Pravda byla, že v léčitelství byl její milý neobyčejně vzdělaný, v čem už ne… býval prý tak ctižádostivý, vyprávěl jí. To ho ale přešlo, teď už prý chtěl jenom klid. A ji.
***
„Snad se z toho chudáček Sirius vzpamatuje… A miláčku… bolí tě to ještě…? Ano? No vidíš, já jsem ti přece říkala, abys z toho stromu neskákal …“
„Nojo. Je mi už FAJN. Jenom mě v tom občas píchne. NEUMŘU na to ale,“ zamračil se přímo pekelnicky. Netuší, jak strašně mu to mračení sluší. Aspoň ona si ho oblíbila.
„Zlatíčko, nemohl by Zarco získat stipendium?“ změnila milostivě téma. „Neučí se tak špatně, že ne?“
„Chm. Musel by přidat. Je línej jak veš. A podmínky jsou přísné,“ odpověděl Severus uvážlivě.
Povzdechla si. Její milý je tak kritický. A nesedí-li kdo ve volném čase neustále nad učebnicí, Severus má pocit, že je to nenapravitelný lenoch. To jistě i o ní si to musel myslet, i v jejím školním životě byly kratičké okamžiky, které nevěnovala studiu. Usmála se tedy na svého nejmilejšího workoholika a pokusila se ho přesvědčit: „Třeba by to zvládl, drahý.“
„No. Samozřejmě. Občas se stipendium uděluje.“ Chudým a a současně mimořádně nadaným.
Že to býval i jeho případ, nedodal. Taky nemíval kapesné, skoro žádné neměl, když byl ve škole. Rodiče neměli ani na školné a tak ho do prvního ročníku vzali podmíněně zdarma, s tím, že pokud by neprospíval, neprominou mu v dalším roce školné a bude muset Bradavice opustit. Proto se tolik učil, snažil se, proto se mu to všechno dělo…
„Zlato … nikdys mi nepověděl… tys měl taky stipendium nebo ne?“
„Ano.“ Ovšem tehdy se poskytovalo jenom na školné a vůbec poplatky za ubytování a stravování ve škole, za zapůjčení učebnic, za přísady apod. Nebylo je možné použít i na osobní potřeby, jakoby šlo o kapesné. Nikdy nemíval peníze.
„To jsem si myslela, máš takový talent, broučku.“
Nic neříkal.
„Co je?“
„Nic.“
„Něco ti JE.“
Rozhodl se, že jí to poví. „Styděl jsem se… za to, že to stipendium dostávám. Nemáš ponětí, jak chudí jsme byli.“
„Asi ne. Ale za to se stydět nemusíš. Kdybys neměl vynikající prospěch, žádné by ti nedali.“
„Musím. Kdyby mí rodiče nebyli chudí, žádný bych nepotřeboval… Ne že by za to nemohli, oni si tu chudobu způsobili sami… Mí rodiče rozházeli rodinný majetek a o práci neměli zájem. Půjčovali si, aby měli na pití… a nebyli schopní ty peníze vracet. O mě taky neměli zájem a šetřili na mě, jak to šlo... snad jsem se ani neměl narodit… Nevíš … jaké to bylo chodit v těch hábitech, co byly dávno z módy… obnošené, po příbuzných. Milodary.“
„Nebuď smutný, no tak.“
„Ani Weasleyovi na tom zdaleka tak špatně nebyli. Navíc… jejich rodiče jsou jiní. To se i ta směšná noční košile, co měl Ronald na prvním plese, musela snášet líp,“ usmál se Severus. Ale úsměv mu nevydržel. „Oni… pili,“ řekl tiše. Viděla, jak ho ty vzpomínky trápí. „Utráceli za hlouposti a já jim byl na obtíž. Později se dali ke smrtijedům, aby … no čekali, že získají peníze z konfiskací… a … jednou přišli o život v souboji s bystrozory. Nezbylo po nich nic. A moje pověst, už tehdy dost strašná…“
„Už tehdy STRAŠNÁ? Mlč,“ napomenula ho přísně. „Nebo mi neříkej takové věci. Nechci to slyšet. Nesmíš o sobě tak mluvit.“ O jeho minulosti by se ráda dověděla víc, ale on většinou povídat nechtěl. A když už výjimečně začal, musela ho obvykle přerušit. Obviňoval se a trápil… nejlepší, kdyby zapomněl, že nějakou minulost vůbec má…
„Chtěl jsem někam patřit a něco dokázat,“ řekl tiše. „Dokázal jsem se leda … přidat ke zločincům. K… vrahům…To je to, co jsem dokázal…“ dodal tiše.
Musí mu takové vzpomínky zakázat nebo se jí Severus utrápí.
***
„Pojedeš na vánoce domů?“ zeptal se Severus. Jak to tady bez ní vydrží?
„To víš, že ano… Mohl bys se mnou … co říkáš?“
„Myslíš? Vaši nebudou mít radost,“ informoval Hermionu přesvědčeně. „To jak jsem u vás…“
„Zaspal?“ usmívala se.
„Hm. Byli na mě pořádně naštvaní…“
„Ale to ne… jenom byli překvapení, no.“
„Možná mají pravdu. Nehodíme se k sobě. Tedy já se nehodím k tobě.“
A je to tady zase. „Hloupost. Tohle nesmíš říkat. Je to sice úplně jedno, není to prostě pravda… ale když to říkáš, tak ty tomu snad věříš a trápíš se… zbytečně... Chci, abys jel na vánoce se mnou... Ostatně naši s tím počítají, máti chtěla vědět, jaký dárek by ti udělal radost…“
„Ona mi kupuje dárek?“ zděsil se Severus. 
„No jistě… líbil ses jim... Když si potom trochu zvykli, víš…“
„Měl bych… asi taky … koupit jim dárky, že?“
„Jestli chceš, tak ti pomůžu něco vybrat.“ Severus má nesmírnou potřebu psychické podpory.
***
„Tak půjdeš?“ chtěla vědět Hermiona.
„NO. Nevím… jestli budu mít čas.“
„Jenom si ho UDĚLEJ, když tě Sirius zve.“
„No.“
„Má narozeniny, tak bys s sebou měl přinést nějaký dárek.“
„A co asi?“ zachmuřil se. Tak a teď ještě starosti s Blackovým dárkem. Nestačí, co všechno bude muset shánět na vánoce. Hlava mu z toho šla kolem. A taky ještě nevymyslel, co dá Hermioně. A ona mu prosím nechce poradit, říká, že od něj jí udělá radost cokoli.
„Něco vymyslíš, zlatíčko.“
„Ale co?“ děsil se. Takové komplikace…
„Tak mu kup láhev něčeho dobrýho.“
„JO, to Black ocení,“ souhlasil celý zachmuřený. Black býval na jeho vkus příliš rozveselený. A na té oslavě, to se jistě zase rozjaří, přemítal v depresích… snad by tam Hermionu neměl pustit. Anebo jít s ní, jako dozor. Někoho střízlivýho tam budou potřebovat.
„No tak, opravdu bys tam měl jít… víš, Sirius říkal, že tam zve jenom ty, co má nejradši, víš?“
Takhle ohromený nebyl hodně dlouho. „Nejradši? Tak proč zve mě?“ tohle tedy nehraje.
„Právě proto.“
„Nešil.“
„Ale drahoušku, Sirius tě má rád. To přece víš?“
„Nebláznila ses? Black?!“
„A ty ho taky, jenom se tak netvař.“
„CHMMMM,“ odmítl takové nápady. Blacka, to tak.
„Prostě až tě pozve, tak to pozvání přijmeš a hotovo.“
***
Sirius se brzy dostavil a Severusův odpor k účasti na narozeninové oslavě odbyl nedbalým mávnutím rukou, jako by odháněl mouchu.
„Ale přišel jsem za tebou ještě kvůli další věci,“ pravil Sirius tajuplně.
„Jaké?“ zavrčel Severus. Zase se mu tady usadí.
„No… všiml sis … Hermiony?“
„Jak všiml? Co to blábolíš? Jak bych si jí asi, ty tupče, nevšiml, když tady učí?“
„Myslel jsem… Jak je hezká. Třeba.“
Toho si Severus opravdu nemohl nevšimnout. On dobře věděl, jak hezká Hermiona vlastně je. Ale co je do toho Blackovi? Neměl by snad žárlit? „Hezká?“ rozhodl se vyslovit podiv a pokračovat v konverzaci. Musí zjistit, jak to Black myslel.
„A chytrá. Klidně se s tebou může bavit třeba o použití dračích slin v přemisťovacích lektvarech a ani nemusí předstírat zájem,“ snažil se Sirius Severuse nalákat na Hermioniny kvality.
„Tak to těžko,“ vyprskl profesor lektvarů.
„Ale jo, je tak chytrá, ty tvý lektvary má v malíčku… já bych se s tebou o ničem takovým bavit nemoh, ale ona klidně…,“ lákal Snapea Sirius.
„Nikdy. Slečna Grangerová by se o tom se mnou určitě bavit NEMOHLA,“ zamítl Snape rezolutně tak absurdní možnost.
„MOHLA,“ nedal se Sirius.
„NEMOHLA. Dračí sliny se v přemisťovacích lektvarech nepou-…“
„O to snad nejde,“ prohlásil Sirius znaveně. Se Severusem je debata krajně náročná.
„Ale když bys tam přidal dračí sliny, tak opravdu…“ pokusil se Snape o Siriusovu osvětu. „To by sis mohl pamatovat ze školy, Blacku.“ Ještě že Blacka neučil, to by byl případ… drzý Longbottom. Takového studenta, to ještě neměl…
„To byl jenom příklad. Chtěl jsem tím říct, že s Hermionou by ti to mohlo dost dobře klapat, o dračí sliny tolik nejde,“ zamrkal Sirius na kolegu, jako by to odkoukal od Brumbála. „Hodíte se k sobě.“
„Pche.“ Jak mu to vymluvit? Tak Black se dal na dohazovačství a zrovna on se má stát jeho obětí…?
„Věř tomu. Hrozně tě obdivuje. Hermiona.“
To Severuse zahřálo. „Kdes na tom byl?“ zajímal se.
„To bys musel slyšet, jak o tobě vždycky mluvívá… a snaž se prostě, zvu ji taky, můžeš se jí věnovat.“
„No nevím.“ Že by Black něco tušil?
„Zkus to a uvidíš sám.“
Black je pozadu, sám si Hermiony dávno dobře všiml. Jenomže toho si zase nevšiml Black.
„A navíc,“ dodal spiklenecky Sirius, „s nikým nechodí.“
Takže je jejich vztah totálně utajen, a ani ten slídil Black nic neví, to je tedy úspěch. V takový výsledek nedoufal. Bál se komukoli prozradit, že s Hermionou chodí. Bál se zásahů zvenčí, třeba by to Hermioně vymluvili, kdyby věděli… a navíc… nechtěl, aby Hermionu pomlouvali kvůli jeho minulosti, vlastně je ten vztah Hermioně na škodu…
„No. Fajn. Tak já přijdu,“ odsouhlasil Severus svou účast, aniž by se vyjádřil k dalším Siriusovým návrhům. Začal uvažovat, že by to už Blackovi mohli říct; jakmile ten si něco vezme do hlavy, nepřestane, dokud to neprosadí. Ta jeho otravná vytrvalost… stejně jim nedá pokoj. Jedna věc však Severuse udivovala nejvíc. Sirius není proti jeho případnému vztahu s Hermionou, naopak, dokonce mu ji dohazuje. Že by to nemuseli tajit? Nebyl si pořád jist…
***
„Už spíš, andílku?“
„Hmmm… proooč? Snad bys ještě…?“
Severus ale měl jiné starosti, než si jeho láska myslela. „Představ si, že mi tě Black… dohazoval,“ stěžoval si Hermioně Severus.
„No a? Sice s křížkem po funuse, ale co ti na tom tak vadí?“
„Nic,“ zahučel její milý. „Štve mě, jak hloupě to dělá. Že prý si se mnou můžeš povídat o dračích slinách v přemisťovacích lektvarech.“
„S tebou, miláčku? To spíš se Siriusem“ zasmála se. „Ten asi neví, že v přemisťova…“
„Já mu to říkal… jak jsi úžasná…“
„Tak úžasná?“
„Chmmmm…“
„Jak moc?“
„Strašně strašně moc.“
„Opravdu?“
„Nevěříš?… Už tomu věříš?“
***
„To je zase nápad, Albusi. Nevinná hra!“ zaprotestoval Severus Snape. „NEVINNÁ!“
„NO tak, jenom zůstaňte, ono vás neubyde,“ mínila Hermiona. Kdo by nebyl obeznámen s aktuální situací ve škole, očekával by aspoň zemětřesení kombinované s tornádem. Severus se ale pouze hrozivě zamračil, a to ještě ne na Hermionu, ale spíš na Albuse, a důraznější zásah vůči troufalé kolegyni si protentokrát jako obvykle odpustil. „No, no,“ usmívala se Hermiona.
Hra Severuse popuzovala. Hra na pravdu, to tak. Dotěrné dotazy, na které se musí odpovědět. Pravdivě, i když ne úplně. Ohromná zábava.
„Siriusovi se ta hra líbí, že Siriusi?“ obrátil se ředitel školy na oslavence, jakoby to nebyly jejich společné pikle. Předem plánovaný zákeřný útok na nervy kolegy Snapea.
Sirius nadšeně kýval. Drby, to je jeho.
„Tak začneme.“
„Ať začne Hermiona,“ navrhoval Sirius. Jako by z nějakého důvodu považoval Hermionin výstup za nejzábavnější…
„Ne, začni si sám, Siriusi, ty sis to vymyslel,“ nedalo se Severusovo potěšení.
„Tak,“ potvrdil Severus ponuře. Kdo s čím zachází…
***
„Tak teď Hermiona,“ dočkal se Sirius. „Tak si vytáhni otázku.“
Hermiona nedůvěřivě zašátrala v klobouku. Moudrém klobouku, který Albus k té hře zneužívá. „Tvoje největší překvapení během posledních pěti let.“
„Tak povídej,“ popoháněl ji Sirius.
„Nechte mě myslet,“ odbývala Hermiona nedočkavce. „No… moje největší překvapení bylo obrovské. Myslím, že se tomu rovná leda ta chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem kouzelnice. Ale to nebylo v posledních pěti letech… bylo to překvapení ještě o něco větší než moje zjištění, že Malfoyovi nikdy nebyli na Voldemortově straně,“ usmála se na shromážděné Severusovy příbuzné.
Lucius se samozřejmě zatvářil potěšeně, Lucius je rád středem pozornosti a teď se na Hermionu zářivě usmál. Lucius se na mladé dámy rád zářivě usmívá. S úsměvem rychle přestal, choť ho šťouchla do žeber, ten vyčítavý pohled, Lucius nechce být týrán, Narcissa si však disciplínu neodpustí, Luciusovi nepřetržitá výchova svědčí… to aspoň prohlašuje Narcissa.
„Bylo to moc krásné překvapení, úžasné… a ten, kdo mi ho připravil, mi udělal radost… přinesl mi spoustu štěstí… nevyslovitelně moc…“
„Takže to bylo velké radostné překvapení…,“ zadumal se Albus a očka mu zvědavostí svítila, „čeho přesně se týkalo?“
 „Čeho přesně… prostě … myslím, že už jsem odpověděla dost. Něco jsem vám řekla a to vám musí stačit.“ Největším překvapením, a když se zadívala, nenápadně, na Severuse, věděla, že on to tuší, bylo Severusovo nenadálé a tak bláznivé vyznání lásky. 
„Jistěže,“ potvrdil Severus její dojmy. „Já vám určitě nepovím ani tolik.“
„Hra je hra,“ mudroval Sirius. „Tohle přece nestačí…“
„Ani mě nenapadne, já ji nehraju dobrovolně,“ ohradil se Severus, který hru hrál především na příkaz Hermiony Grangerové.
„Vytáhni si otázku,“ zavelel Brumbál. „Dělej, Severusi.“
„Největší… láska. Jdi do háje, Siriusi…,“ dodal Severus, když uviděl, jak se Sirius začal řehtat. A přidali se i Harry a Ron. „Tupouni,“ zavrčel na své bývalé studenty.
„Tak co?“ vyptávala se Narcissa.
„Povídej, nemůžu se dočkat,“ plácal se Sirius d    o kolen. „To se nám to povedlo, Albusi.“
„Nemyslím, že bych tady chtěl probírat tak stupidní téma…“ informoval shromážděné hráče profesor lektvarů.
„Tak musíš splnit úkol,“ radoval se Sirius.
Severus pomyslel na možné úkoly, Sirius má nezdravě vyvinutou fantazii, a začínal litovat, že neodpověděl. 
„Úkoly vymýšlí oslavenec,“ připomněl Albus.
„Tak… buď dáš pusu Harrymu nebo Hermioně,“ vymýšlel si Sirius.
„CO?!“
„Slyšels,“ poznamenala Minerva důrazně. „Měl ses nám svěřit,“ usmívala se potutelně.
„Slečna Grangerová si odpověděla, nemusí se na tom účastnit... A Pottera líbat nehodlám! Takže to nemůžu splnit.“
„Ale Herm nám hru nezkazí,“ domníval se Sirius.
„Siriusi, přece bys pana profesora nezlobil,“ zadoufala naivně Hermiona.
„Svatá prostoto,“ vyjádřil se Severus a zakroutil bojovně hlavou.
***
Poprvé ji do jedné mudlovské restaurace v Paříži. Nečekala, že by ji právě on vzal mezi mudly ani že by se tam uměl pohybovat, ale stalo se. Asi opravdu chce jejich setkání ze začátku tajit.
Jenom, co se usadili, koupil jí od prodavačky, procházející mezi stoly a nabízející hostům kytice, nádherné rudé růže. Byl k ní tak pozorný, že se musela přemáhat, aby se nezačala štípat. To aby zjistila, jestli se jí tohle nezdá.
„Takže…“ začal, když čekali na jídlo. Chce znát odpověď.
„Bylo to velké překvapení,“ řekla rozpačitě.
„Ale… jste tady…“
„Ano…“
„A… chcete tedy… zkusit…?“ Požádal ji, aby si rozmyslela, jestli mu chce dát šanci.
„Ano.“
Zazářily mu oči. „Děkuju.“
„To přece… neděkujte… jenom… nesmíte moc spěchat.“
„Řeknete mi, až budu moc spěchat?“ zeptal se s úsměvem.
Kývla.
„Proč jste souhlasila?… nečekal jsem to,“ přiznal.
„Protože… měla jsem radost, když jste mi to nabídl… je to… lákavé…,“ zaregistrovala jeho nedůvěřivý pohled, přece mu to řekla a on byl rád a teď se tváří takhle, to si tak málo věří, chudáček? „věřte tomu, od vás je taková nabídka lákavá…“
„Ode mě?“ jeho tón naznačoval, jako by byl skálopevně přesvědčen, že právě v jeho případě něco takového nemůže platit.
„Právě od vás… to nevíte, že si vás moc vážím…?“
Byl v rozpacích a hrozně mu slušely.
„Je to tak, ale tohle … chce čas. Nevím kolik… jenom chci říct, že jsem souhlasila hlavně proto, že jste to vy, a potom proto, že s nikým jiným nechodím. To by … byl problém, že…“
***
Procházeli se spolu po Central Parku, protože se pořád snažili držet stranou kouzelnického prostředí, poblíž nikdo nebyl… jenom v dálce viděli lidi na kolečkových bruslích a další lidi se psy…
„Je tu pěkně, že pane?“ poznamenala.
„Severusi. Proč už se to nemůžete naučit?“ zeptal se jí s úsměvem.
„Zvyk.“
„Musím vám pomoct s odvykáním.“
„Jak?“
„Co myslíte?“
„Nemám představu, napovíte mi?“
Jeho ruka se dotkla její tváře, rtů… nehýbala se radši, aby ho ještě nevyplašila. Byl většinou nesmělý. Víc, než jí teď bylo milé… měli by přece vyzkoušet… „Jsi tak krásná,“ zašeptal. Chytila ho za ruku, přitiskla si ke rtům konečky jeho prstů a políbila je. „Krásná,“ zopakoval jí nadšeně. A potom se jeho rty začaly přibližovat k jejím… jeho ruce byly v jejích vlasech, líbal ji dlouho, dokud je nevyrušil venčič psů, vedl si jich na vodítkách asi devět… Přestal, ale ne dost rychle, jako by se mu tolik nechtělo přestat…
„Podívej, to je pěkných pejsků…“
„CHMMM, to jo!… Tamhle ten vypadá jak Black,“ zkritizoval kolem procházejícího domácího mazlíčka.
Usmála se. „Jsou tak pěkní.“ Severus se trochu mračil, zjevně nebyl rád, že byli přerušeni, i kdyby snad pejsci byli pěkní.
„CHMMM.“
„Nepůjčíme si taky brusle?“
„Zabiju se na nich,“ namítl, jako by nebyl schopen vrhnout se na koštěti střemhlav desítky metrů dolů. Viděla, co předvedl při poslední bitvě, která se zčásti odehrávala ve vzduchu.
„Ale ne, je to jednoduché.“
„Tys už to zkoušela?“
„No, trošku. Je to fajn.“
„Tak… ale jenom na chvilku.“ V depresích z hrozícího sportování se otočil směrem k půjčovně, asi se už poslušně chce pro ty brusle vypravit, když je to její přání. Což se jí nezamlouvalo. Nač ten spěch?
„Ale ještě… počkejte, pane, co to odvykání?“
***
„Siriusi, že se nestydíš, takový úkoly,“ kárala Hermiona rozpustilého kolegu. „Buď rád, že pan profesor takovou hru vůbec hraje…“
„Všichni hrajou a já mám narozeniny.“
„Jak děcko,“ čílil se Severus. Líbat Hermionu, proti tomu by nebyl, ale ne před tolika lidmi. To tedy ne.
„Tak nám odpověz a máš po problému.“
„A co ti na to asi tak mám říct?“
„No něco. Pusť nějakou informaci, co ti to udělá.“
„Tak jo, co chceš vědět?“
„Jak se jmenuje?“
„Pche.“
„Jaký má oči?“
„Hnědý.“ Okolí zalapalo po dechu. Tak přece někdo existuje…
„Je to on nebo ona?“
„Ona,“ probodl Severus Siriuse pohledem. Nikdo se nesmál, všichni se snažili načerpat informace, než s tím neochotný profesor Snape zase skončí.
„Dovede uvařit mnoholičný lektvar?“
„Líp než ty určitě.“ Líp než Sirius to ovšem dovedla většina kouzelníků.
„Jak často ji vídáš?“
„Míň, než bych chtěl.“
Zlatíčko, myslela si Hermiona.
„Tos mi toho řekl.“
„A já bych řekl, že ses toho právě dověděl víc než dost a že už můžu končit. Co říkáš, Albusi?“
„HM. Ještě jeden dotaz když zodpovíš, tak snad…“
„Dělej, Blacku.“
„Jak dlouho ji znáš?“
„Skoro polovinu jejího života.“
„To jsou mi hádanky,“ protestoval Sirius. „Hnědooká kouzelnice, kterou znáš dlouho, jo?“
„No ano. A DOST.“
Hnědooká Hermiona se potutelně usmívala. Severus je tajnůstkář, ale jednou jim snad řekne… ti se budou divit…
„Tak a teď Cissy… Tvoje nejoblíbenější vůně?“ tázal se Albus.
„Zásadně ta, co je právě nejdražší,“ odpověděl za Cissy její sličný choť.
„Ty mi tak máš co vyčítat, Luciusi…“
***
„Dobře, ale neříkals, že ke mně nemůžeš chodit krbem, že by si Albus všiml? A potom … co portréty na chodbách?“ Ve škole si dávali pozor, Severus na tom trval, tolik se bál, že by jí to odhalení jejich vztahu mohlo ublížit. Považovala to za paranoiu, ale on si to nedal vymluvit. Budou to tajit, dokud to jenom půjde.
„Albus má sice špicly všude, to máš pravdu, ale já si to zařídím. Důvěřuj mi.“
„CHm. Dobře.“ Ostatně nedokázal si už zařídit jiné věci než jenom nepozorovaně proklouznout přes pár pater?
„Vyjdi v půl deváté na chodbu.“
„Jako z bytu?“
„Jo.“
„Dobře…“ Co si jenom vymyslel? Jí ovšem bylo jedno, jestli ho Albus bude podezírat, aspoň se k ní bude muset přiznat. Problém byl, že Severus byl na své soukromí příliš žárlivý a dotěrné Siriusovy dotazy těžce nese. A Sirius se o Severusovy záležitosti intenzivně zajímá a navíc není sám. Takže se k ní hned tak nepřizná. Ale aspoň že ji navštíví. Budou spolu … poprvé takhle sami, zatím bývali víceméně mezi lidmi. Buď ve škole, a tam se k sobě museli chovat jenom jako kolegové, nebo mezi cizími lidmi. Mezi mudly, kteří je nepoznají. Kdyby se někam spolu vypravili v kouzelnickém světě, hned by se to všeobecně vědělo. Severus byl tak slavný… Pořád byl někdo poblíž… což se dnes změní… Třeba už dnes bude chtít…? A měla by…? Lákalo ji to… on. Ano, moc by chtěla, ale  bála se… a třeba ho to odradí. Že ona nikdy…
V devět otevřela dveře a vyšla na chodbu. Nikde nikdo a to jí říkal… no tak zase půjde dovnitř, ať není nápadná, to by se mu taky nelíbilo, ach jo. Co to je?
„Mňaumňau…“ O nohy se jí otřela kočka… mourovatá. Velikosti dosti nadměrné…
„Kocourek, brouček… čičičiči…“ Tak vida, přece tu něco našla… třeba je to dárek od Severuse, nepřijde… ale to ne, jistěže přijde, když to slíbil. A dal by ho do krabice nebo tak … a přece kocoura má… asi je to nějakého studenta…
„Mňaumiauuu…“ mínil kocour. Hermiona se sehnula, aby zvířátko mohla pohladit. To aby nemělo strach. Nevypadalo ale, že by z ní mělo strach. Vypadalo ochočeně. Hodně ochočeně.
„Máš hlad, viď, chudáčku?“ Hermiona měla vždy dojem, že všechny kočky mají hlad nepřetržitě. Nezávisle na množství a kvalitě potravy přijaté během poslední hodiny. Chudáčci hladoví.
„Miauuuumiauuuuu,“ souhlasil kocour. A Hermiona mu otevřela dveře.
„Čičičičiči…“
Kocour důstojně vešel. S důstojností státní návštěvy.
„Kde já mám jenom to mlíko… jedeš, Křivonožko, přece bys nežárlil…“ Hermionin kocour stál na křesle a zuřivě na vetřelce syčel. Nový kocour se naježil a k syčení a prskání Křivonožkově se energicky přidal.
K Hermionině údivu zvítězil nový kocour. Křivonožka si zase sedl a už se neježil, upřeně však návštěvníka pozoroval. Návštěvník si vyskočil na další křeslo. Jako by tady byl doma. „Tak já jdu pro to mlíko,“ vzdychla si. Snad se zatím nepoperou.
„Miauuuuuuu,“ udělal nový kocour. Otočila se, aby si ještě jednou ověřila, že se její nová kočičí známost nechystá za jejími zády zaútočit na Křivonožku. Zdemolují jí byt, Křivonožka uvítá každou takovou výzvu, navíc mu to panička nebude moct vyčítat, když se bude jenom bránit. A tak pěkně si zabojuje. Svého drahého kocoura příliš dobře znala. Něco jako kocour Silver.
Nový kocour nejevil touhy vrhnout se na domácího pána. Seděl si poklidně na křesle, jako by mu patřilo, a Křivonožku ignoroval, svou pozornost plně věnuje Křivonožkově majitelce. „Miauu,“ podotkl návštěvník a potom se před jejíma očima přeměnil na Severuse Snapea. Kdyby už v ruce držela misku s mlékem, jistě by teď musela čistit koberec.
„Drahoušku…“ víc nebyla schopna říct.
„Překvapená?“ zeptal se nevinně. „Pojď ke mně, mlíko nepotřebuju…“
Nedala se pobízet a sedla si mu na klín. Tohle s ním ještě taky nikdy… „Že se ptáš… já se tak lekla… to se dělá?“
Začal jí oždibovat krk, kousek od pravého ucha a k odpovědi se nějakou dobu neměl. Křivonožka se mezitím spokojeně natáhl a začal dřímat. Tak přece žádná konkurence. Není to pravý kocour, takže se nepočítá… miaauuu.


***

This blog is in no way related to J.K. Rowling, Scholastic Books, Bloomsbury Publishing or Warner Bros. All images and material related to the J.K. Rowling novels is (c) Scholastic Books (US), and Bloomsbury Publishing (UK). All material related to the "Harry Potter" films is (c) Warner Bros.


Disclaimer: All publicly recognizable characters, settings, etc. are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.